Pohádka o ježečkovi Ravouškovi
Žil byl jednou jeden ježeček a ten ježeček se jmenoval Ravoušek. Bydlel s maminkou
a tatínkem v jedné krásné noře. Ježeček byl strašně moc malinký a všichni ostatní pro něho byli tuze velicí. Ale byl šťastný a usměvavý a pranic mu to nevadilo. I když někdy na něho dolehly chmury.
Tenhle ježeček Ravoušek zažíval spoustu dobrodružství, ve své hlavě. Jen tak si lehl, zavřel oči a začal ve svých myšlenkách cestovat – třeba až do Afriky.
„A žijí v Africe ježci?“ ptal se jednou svého tatínka. Tatínek se zamyslel, ale opravdu nevěděl. Nechtěl však, aby si jeho chlapec myslel, že to neví, a tak řekl: „Inu, určitě tam žijí ježci. Ale jsou to speciální ježci, afričtí ježci, takové u nás nenajdeš.“
„A tatínku?“ zeptal se znovu ježeček Ravoušek „..jsou ti afričtí ježci také tak malincí jako já?“
Tatínek se opět zamyslel a přemýšlel nad tím, co svému synovi říct. „Já si myslím, že jsou docela malincí jako ty.“ Malý ježeček se zaradoval! Už nebyl najednou sám, malinký, už se nebál vylézt ze své skrýše, už se nebál ze svého pelíšku ven – na sluníčko, do světa. Věděl totiž, že někde v dálce, třeba tam v Africe a možná i jinde na světě, jsou stejní ježečci jako
je on, stejně tak malincí a křehcí. A když oni jsou tak stateční, aby žili až v té daleké Africe, tak on přeci musí být statečný taky.
Ano, tatínek udělal přesně to, co by správný tatínek udělat měl. Podpořil synka v tom, že jeho slabost je jeho silnou stránkou.
A tak ježeček rostl a rostl a sílil a sílil, až se z malého ježečka stal pořádný ježčí kluk!
Vidíte? Není potřeba, aby jste se vzdávali naděje, když na začátku jste malinkatým tvorečkem, slaboučkým a ustrašeným.
A nejvíc na světě vás má ráda maminka, která, i když budete úplně, úplně prťavoučcí, bude vás chovat a zahřívat a budete pro ni ten nejkrásnější ježeček na světě.
